Chamonix a TDS - odjezd, aklimatizace, příprava

Týden a něco před odjezdem jsem si pěkně dal … někde jsem blokl záda, při běhání dlouhých tréningů to přešlo v blokaci pánevní oblasti a tím špatnému běhu. Prostě ve výsledku mě bolelo koleno jak prase a také levy stehenní přitahovač. Jeden večer jsem měl dokonce podezření, že mi  komplet odešel kdysi naprasklý meniskus.

 

Návštěva fyzio mi potvrdila to, co jsem si myslel, ale neudělala, co jsem chtěl. Musel jsem na fyzio ještě jednou, ale stav je tak jen ze 75% OK. Ale Petr odjížděl na repre triatlonistů někam do Německa, tak jsem to kompenzoval klidem – tzn.totální fail při tréningu a ladění formy. VEEEELMI těžce se smiřuji s mizící vidinou dobrého času.

Den 1.No ono to nezačíná ani dnem, ale nocí, kdy jsme v předvečer ubytování naskládali auto a já naprosto zničenej z práce sedl za volant. Když už ultra, tak pořádný. Ubytko přímo v šamonicích, ale cesta tam … uuuuf. No s pár zastávkama na opravdu nezbytné spaní jsme pohodovou jízdou dojeli na místo před 10.dopoledne, abychom se dozvěděli, že musíme někde vysypat peníze za atrakce, bo pokoj bude až po 15.hodině.

Noha za celou noc dostala na prdel, ale zhoršilo se to jen trochu.

Den 2. - neděle

Dneska to vypadá na super počasí. Zbytek týdne podle předpovědi až tak ani ne, tak jsme se rozhodli skočit na aklimatizaci nadrsno a využít pěkného dne a za nekřesťanské peníze se během asi 10minut nechat vyvézt o 1400m výše, obléct bundu, rukavice, šály a hned pokračovat rovnou až na vyhlídku pod Mt.Blanc do 3800m – dalších 10 minut. S dnešním počasím to za ty peníze stálo a musím říct, že to je jeden z momentů, kdy fakt vím, že horolezec nebudu. Stovky metrů kolmá stěna dolů. Děkuji, ne. Jako ty pláně na ledovci, všechno ok, klidně, ale prostě zbytek, kdy jdete po půl metru úzké cestičce na hřbetu hřebenu a na každou stranu je tonechutně hluboko, tak ten pocit trochu svazuje.

 

Hlava bolí mě, Denisu, ale děti jsou ok. Nemají ani strach a chtěly by bobovat z toho velkého kopce.

Děláme sněhuláčky na vyhlídce, dětem se to děsně líbí. Tomík háže koule dolů a zkouší strhnout lavinu. Malá exkurze po objektu na vrcholu – neskutečný, jak to tam dokázali vybudovat. Celkově opravdu vyvedená stavba, ale hlavně – zkuste postavit něco na špičce jehly.

Po sjetí zpět dolů, kde se vrací teplota z nuly na průměrných 20C ještě razíme na nádraží na zubatku, která nás sveze na vedlejší jazyk ledovce do cca 1900m.

Dnešek byl na aklimatizaci super teda. A abych to završil, šel jsem se proběhnout i s tou mou hnátou … zatejpoval jsem pevnejma tejpama a šel hledat místo, kde nebudu při běhu kulhat před obecenstvem. Měl jsem dát 6km na pohodu po rovince, ale … to je jen ve městě a já se uklidil na kopec pod lanovkou, takže z toho bylo 2,5km hore +300m a pak dolů. Tejpy částečně popraskaly jak jsem dupal nahorů po těch šílených lesních schodech. Dole jsem je rovnou serval, ať se nedepiluju doma a dal jsem 1km výklus. Kupodivu se noha nezhoršila a do kopce jsem ji moc necítil. Z kopce trochu jo a doma … no doufal jsem v lepší pocity.

Den 3. – pondělíPočasí nic moc, ale podle předpovědi bude hůř. Aklimatizace s procházkou na kopec proti Mt.Blanc se jevila jako dobrej nápad. Ve 2400 metrech končila druhá lanovka, ale kláda byla jak blázen. To na mě už visely 2 vrstvy merina, mikina a v batohu jsem lovil bundu. Ty krabe. Mazec. Kuklu, kapucu, rukavice. Je ze mě Kenny. Směju se jak Nicholson v přeletu nad kukaččím hnízdem. V tomhle jako budem závodit? Honza Zemaník by měl radost. Určitě by si vyhrnul rukávy na svém tričku bez rukávů a vyhrál CCC by stylem start-cíl s úsměvem od ucha k uchu. Prej to má rád. Sněží. No, super.

S děckama se projdeme kolem vrcholu a nahoře zalezem do boudy s výstavkou vycpávek a obrazů okolí. Prckové podrbou nějaké ty vycpaniny a loučíme se. Jdu k „nedalekému jezeru“, které vypadá, co by kamenem dohodil. Ukazatel za zatáčkou hlásí, že tím kamenem prej mám házet asi hodinu a čtvrt. J Během 5ti minut jsem se trochu zahřál a bunda jde do batohu.

 

Po 45 minutách trápení nohy stojím pár desítek metrů od hladiny jezera, na místě, kde vede stezka do průrvy někam mezi skalami. Tady to je jako pro děti? No asi ne. Plazím se dolů. Přeci to neotočím, aniž bych byl dole, takový kousek. To, jak se dostanu zpět po kluzké skále mě sice napadne, ale až skoro dole, takže nemá cenu to řešit.

Nacpu do batohu i mikinu a nechávám jen krátké a dlouhé triko. Ano, jsou to merina, ale tím líp. Aspoň otestuju, v čem asi poběžím.

Zklesal jsem 400m a noha vypadá gut. Asi se to zahřálo. Cestou zpět už dupu v síle a docela to sviští. Skoro jako na Perunu, kde mi výstupy docela šly. Ale na rovných pasážích to prostě neběží. Taková pohoda to není.  Koleno naštěstí nebolí, ale za poslední dobu unavená kyčel mi dává najevo, že tohle asi ne. Cestou mě předběhl trailovej běžec. Hustě mu to cupitalo do kopce. Běžel nalehko. Cukalo to ve mně, ale ne … disciplína musí být. Nemohu se odrovnat kvůli hecu.

Po cca hodince šlapání se zjevuji před lanovkou o 400m výše. Vbíhám rovnou do kabiny lanovky a měním merino za mikinu. V suchu a v závětří je fajn. Mám radost. Nohu necítím. Asi zimou J

V Chamonix zkouším v euforii popoběhnout, ale … no svinstvo velebnosti. Uříznout a nechat narůst novou nohu. Ještě, že jdu TDS – to prej není tak běhavý, ale spíš technický. Říkal Olaf. J

Doma dám jídlo, spánek a odpo jdeme na start PTL. Centrum u kostela je nacvakaný jak blázen, paní mluví francouzsky i anglicky. Odpočet, start. Wow. Staří bardi i větrem ošlehaní rychlíci se vydávají na 300km dlouhou trasu. Mazec.

Uf. Pochůzky po šamonicích a hledání, kde si to mám vlastně vyzvednout set. Hm, teprve staví tržiště. Wow. Běžecký wánoceeeeee!!! Stánků víc, jak na Staromáku, ale jeden lepší než druhej. Prdlajs trdelníky. Salámy, Ultimate Direction, TNF, Julbo, … eh, točí se mi hlava. Tady musím chodit ještě chvíli a aklimatizovat se. No nechci to vidět zítra při otevření.

 

Den 4. – úterý (D -1)Budím se v průběhu noci. Marně přemýšlím, kde tu jezdí ten vlak a že to nekončí. Proč tu je takovej bordel? Ve 4 ráno? Asi fouká vítr. Odhrnu závěs. Twl. Leje jak z hasičský hadice. Na silnici je řeka. Sht. Tak tohle bude nahoře hustý sněžení. Snad nezkrátěj trasu. Chudáci na PTL. Tam to je hustý. Během dne má údajně přestat. Ještě v 10 hodin to ale nevypadalo. No … tak to bude zajímavej závod. Na registraci asi půjdu rovnou v neoprenu. Snad mě to dají, když uviděj můj full body sucháč. Při pomyšlení, že toto byla poslední dobrá noc na spaní se mi bouří střeva. Někdy mezi 4.30 a 5.30 musím bejt v buse do Cormayeur.

 

 

 

Na radu Kristýny jsem se vydal pro set později – před večeří, abych neměl tak brzký čas odjezdu shuttle busu. Jen jsem se nezeptal na zásadní otázku – co je to „později“ konkrétně za čas. Po vystání fronty a kontrole náhodně vybraných 4 rekvizit v batohu (docela jsem dostal bolebřich, protože jsem si uvědomil, že tam není jídlo, které si chystám až nakonec), jsem se uklidnil –bunda, mobil, bandáž a něco na min.1 litr vody. Kluka u stolku jsem při jeho pochybovačném pohledu na mou výprodejovou Adidasku usadil bleskurychlým předhozením visačky z obchodu, kde jsem to … ukradl – cedulku. Protože Adidy mají super věc – nikde nemají uvedenou technickou specifikaci a odolnost materiálů. Jen na visačce, tak jsem obíhal Adidas krámy, abych našel stejnou bundu a tam jsem potřebný lístek se specifikací prostě štípl.

Cestou zpět už je řeka tak rozvodněná, že policie vyhání lidi od koryta min. o ulici dál. Chlad z ledové vody jde do nejbližšího okolí. Už jsem ale naladěn na mizerný počasí, a navíc … jsem vyfasoval lístek s odjezdem busu ve 4:30. To se ale ve výsledku ukázalo i jako malá výhra.

Takže dobrá rada – pokud chcete spát, jděte pro číslo půl hoďky před koncem výdeje. ALE. Pokud chcete chytit fleka na zemi v teplejší místnosti a zároveň nestát nehoráznou frontu na WC, tak klíďo jděte hned, jak otevřou.